Ironie imaginace (Csudai – Macho )

Už antičtí filozofové věděli, že vidění není samozřejmost, a aby je nějak vysvětlili, uchýlili se k tvrzení, že předpokládá nějaké prostředí, médium neboli živel, který je umožňuje. Tento živel nazvali průzračností. Je to médium, to znamená, že viděním prostředkuje, aniž je samo viditelné. Je tedy přítomně nepřítomné, kdykoli se cokoli dává našemu zraku k vidění.

A přece se i průzračnost může stát viditelnou. Pokud se tak stane, což je ale právě příklad artefaktů Palo Macha a Ivana Csudaie, jsme vzápětí svědky zvláštní, dvojznačné a v jistém smyslu ironické hry: nevidíme tak zcela figuru proti pozadí, nýbrž obraz, který je jakoby zapuštěn v průzračnosti, z níž vystupuje před náš zrak a takto je pro nás zviditelněn. Jenže vidět je i sama průzračnost, protože je zčásti učiněna neprůzračnou. Jedno je prostě v druhém, jedno je skrze druhé, závisí na druhém, avšak co je tu figura a co je tu pozadí?

Sklo je materiál, látka, má svou tíži, a současně je to i živel. A v tom je ona ironie: je prostupné pro zrak, který se v něm přesto zachycuje: míněn je Teddy Bear Ivana Csudaiem nikoli sklo Palo Macha. Anebo naopak? Míněno je sklo Palo Macha, nikoli Teddy Bear Ivana Csudaie. Předložky, které jinak tak spolehlivě označují prostorové vztahy, se v tomto beztíží průzračnosti hroutí: „pod“, „nad“, „na“, „v“ – nelze mezi nimi rozhodnout, není se oč opřít.

Co se tím chce říci? Nic více a nic méně než toto: mluvíme-li o prostoru imaginace, měli bychom si uvědomit, že jeho topologie je imaginární – a že právě proto je to prostor imaginace. Nemožné je tu snadno možné, paradox vidění neviditelného se zde sám od sebe ruší. Stačí sklo a dětský medvídek. A ovšem, tichá Kometa nad nimi. Odnášíme si odtud poznání, že v prostoru imaginace se znovu a znovu rodí nové a nové zkratky, které označují vesmír. A jsou jak létavice v našem světě.